František kapitola 1. - JSEM MATKA
Před rokem se narodil František. Nejkrásnější mimino! Já vím, takhle to říká každá máma... Ale můj František je opravdu velký krasavec. Vzpomínám si na jeden rozhovor s Lindou Rybovou, která popisovala svého syna a prohlásila, že Františci jsou vždy velmi intenzivní. A měla pravdu. I náš Františe je velmi kontaktní, tvrdohlavý kluk, který si frčí ve svém světe aut, kol a světel.
Pro mě jako pracující ženu, která maká vždy naplno a ví si rady, a když to neví, tak si to vygoogli a aplikuje v praxi, přišlo poprvé jedno velké zjištění. JÁ NEVÍM, CO MÁM DĚLAT. Strach a novost situace mi naprosto vzala intuici a pudy, které měly zafungovat. Místo toho se dostavila deprese a úzkost. Nechtěla jsem být s Františkem sama, když bude vzhůru nebo bude brečet. Něco tak přirozeného, co máme zakořeněno v naší genetické výbavě - chování ženy matky, nepřišlo.
Kdybych byla africká máma, moje černošské kamarádky s vytahanými prsy by mi poradily, jak si děťátko přitulit, aby nebrečelo, jak ho kojit, jak se o něj starat. Chyběla mi komunita, podpora, informace, sebedůvěra... Ale tyto pocity popisuje většina matek.
Kočár jsem musela vystřídat za nosítko, což mě s Františkem hodně sblížilo. Nebylo to jednoduché, záda si zvykala, ale aspoň jsem se dala do kondice po porodu. Taky mi pomohla merino zavinovačka, protože v noci František spinkal vedle mě, neházel ručičkami. Časem jsem se naučila kojit v terénu a bylo to praktické.
Největší relax byla masáž, na kterou jsem chodila pravidelně jednou týdně. Mezitím měla Františka v kočárku babička nebo děda ochotně nosil.
Do 8 měsíce se František hodně nosil a občas se nosí i teď. Stále potřebuje hodně kontaktu.
Není lehké být mámou. Teď při rodičovské začínám pracovat a dělit čas není jednoduché.
Z hlediska neurověd a fylogeneze náš mozek po narození znal spousty let dvě věci - kontakt a kojení. Proto je mimino vyžaduje a věřte, že je nikdy nepřeženete, i když už toho máte plné zuby...
Pro mě jako pracující ženu, která maká vždy naplno a ví si rady, a když to neví, tak si to vygoogli a aplikuje v praxi, přišlo poprvé jedno velké zjištění. JÁ NEVÍM, CO MÁM DĚLAT. Strach a novost situace mi naprosto vzala intuici a pudy, které měly zafungovat. Místo toho se dostavila deprese a úzkost. Nechtěla jsem být s Františkem sama, když bude vzhůru nebo bude brečet. Něco tak přirozeného, co máme zakořeněno v naší genetické výbavě - chování ženy matky, nepřišlo.
Kdybych byla africká máma, moje černošské kamarádky s vytahanými prsy by mi poradily, jak si děťátko přitulit, aby nebrečelo, jak ho kojit, jak se o něj starat. Chyběla mi komunita, podpora, informace, sebedůvěra... Ale tyto pocity popisuje většina matek.
Kočár jsem musela vystřídat za nosítko, což mě s Františkem hodně sblížilo. Nebylo to jednoduché, záda si zvykala, ale aspoň jsem se dala do kondice po porodu. Taky mi pomohla merino zavinovačka, protože v noci František spinkal vedle mě, neházel ručičkami. Časem jsem se naučila kojit v terénu a bylo to praktické.
Největší relax byla masáž, na kterou jsem chodila pravidelně jednou týdně. Mezitím měla Františka v kočárku babička nebo děda ochotně nosil.
Do 8 měsíce se František hodně nosil a občas se nosí i teď. Stále potřebuje hodně kontaktu.
Není lehké být mámou. Teď při rodičovské začínám pracovat a dělit čas není jednoduché.
Z hlediska neurověd a fylogeneze náš mozek po narození znal spousty let dvě věci - kontakt a kojení. Proto je mimino vyžaduje a věřte, že je nikdy nepřeženete, i když už toho máte plné zuby...